Metodika a řízení škol

Připomeňme si pro osvěžení paměti, že zákoník práce upřednostňuje sjednávání pracovních poměrů na dobu neurčitou, což se projevuje tak, že platí sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou, nebyla-li sjednána jiná doba jeho trvání. Pro účely nadhozené otázky je důležité zdůraznit, že platí při absenci ujednání trvání pracovního poměru na dobu neurčitou pravidlo, že není-li trvání pracovního poměru určeno přesným datem, musí být vymezena jiným způsobem, kdy pracovní poměr na dobu určitou uplynutím sjednané doby skončí. Současně v zájmu ochrany zaměstnanců byly do zákoníku práce zakotveny překážky bránící zneužívání tohoto institutu, jimiž jsou zejména maximálně celkově přípustné trvání na sebe navazujících pracovních smluv a pracovních poměrů na dobu určitou a dále limitovaný počet obnovení těchto smluv a pracovních poměrů.

Z toho plyne, že doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu   u r č i t o u  m ů ž e   b ý t  dohodnuta nejen přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let nebo dobou trvá určitých prací, nýbrž i na základě jiných, konkrétním datem  n e o h r a n i č e n ý ch  objektivně zjistitelných skutečností, o jejichž skutečné délce účastníci při uzavírání pracovní smlouvy nemusí mít ani jistotu, které nepřipouštějí pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou skončí. Pracovní poměr na dobu určitou je však ve smyslu podmínky stanovené v § 39 odst. 2 zákoníku práce  v ž d y  nutné ohraničit dobou nejvýše tří let od jeho sjednání a rovněž i s ohledem na hodnotu právní jistoty zejména zaměstnance. Proto také nepostačí např. uvést “  po dobu nepřítomnosti konkrétní zaměstnankyně z důvodu čerpání mateřské dovolené, ale  s o u č a s n ě musí být uvedena maximální doba trvání takového pracovního poměru – tedy 3 roky ode dne sjednání ( popřípadě prodloužení ).

S blížícím se zákonným termínem správního řízení o přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání do mateřských škol se ke mně z různých koutů Moravskoslezského kraje sbíhají písemné i ústní dotazy, s nimiž jsem konfrontován v rámci běžných konzultací i osobně na okraj běžících metodických poraden a dalších akcí pod záštitou KVICu k problému, který se může snad nezaujatému vnějšímu pozorovateli jevit jako bizarní, nicméně má zcela reálný podklad v terénní praxi, jakož i právní kontury a ředitelky mateřských škol mnohdy tonou v nejistotě, jak jej uchopit a adekvátně právně vyřešit.      

Naznačenou otázku lze shrnout ve stručnosti asi takto : Je možné, přípustné a zákonné připojit k oficiální žádosti zákonného zástupce o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání také prohlášení v podobě přílohy tvořící však její nedílnou součást, jehož obsahem bude mj. deklarace zákonného zástupce, že dítě je „hygienicky samostatné“ ( a “ b e z  p l e n “ ) ?         

Po úvaze toto nelze ředitelkám mateřských škol doporučit. Jednak lze těžko ověřit pravdivost takového prohlášení, eventuelně a především posléze prokázat zákonnému zástupci úmyslné klamání správního orgánu ve správním řízení. Zejména ale je takovéto prohlášení  právně zcela nevymahatelné a bez představitelné sankce. Co však lze bezesporu postavit najisto, že z obdobného klamavého nebo nepravdivého prohlášení zákonného zástupce nelze vyvodit konsekvenci v podobě sankce, tzn. konkrétně jednostranný krok ředitele mateřské školy ve správním řízení o ukončení předškolního vzdělávání dítěte dle ustanovení § 35 odst. 1 školského zákona, protože v této normě zakotvené zákonné skutkové důvody podobný skutek, s nímž lze spojit tuto sankci, neuvádějí a naplnění skutkové podstaty dle § 35 odst. 1 písm. c) s ohledem na okolnost, že je vázáno na stanovisko lékaře nebo školského poradenského zařízení není v moci ředitele mateřské školy předjímat a ani ovlivnit.      

Lze tedy uzavřít konstatováním, že popsané prohlášení je právně imperfektní a nemohu tedy v důsledku dotčeným ředitelům mateřských škol jeho užívání v praxi v rámci správního řízení o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, které je časově přede dveřmi, v žádném případě doporučit, neboť nemohu ani nechci ve vedení mateřských škol v pozici správního orgánu vyvolat nerealistická a nelegitimní očekávání, která začasté s tímto uvedeným prohlášením spojují.

Doslova mílovými kroky se opět blíží zákonné jarní termíny správních řízení ohledně přijímání dětí, žáků  i studentů do mateřských a základních škol, na něž především míří následující stať, nevyjímaje z toho však ani školy střední. Nicméně přes rychle plynoucí čas na zde stále zbývá určitý časový prostor pro připomenutí si zásad a pravidel správního řízení, když obecně nároky, které jsou v této souvislosti kladeny a očekávány od ředitelů škol v pozici správních orgánů nejsou zdaleka nízké, a proto apeluji na ředitele, ať učiní očekáváním zadost a osvěží si paměť přečtením klíčových pasáží správního řádu nejlépe s komentářem. Ušetří si tím zbytečné starosti. Ne všichni také navštěvují mé metodické poradny věnované i této oblasti práva, kdy navíc i jejich kapacita je z povahy věci limitovaná. A aby ředitelé v této zátěžové zkoušce obstáli a „propluli“ rovněž tímto obdobím co možná nejlépe – z pohledu eliminace alespoň formálních a procesních nedostatků v jejich rozhodnutích zejména v tomto jakkoliv „minimalistickém“, ale nikterak zanedbatelném parametru, kdy s ohledem na letošní demografický výkyv, budou ředitelé škol patrně nuceni odmítat žádosti adeptů o přijetí k různým formám vzdělávání zřejmě více než v uplynulých letech, rozhodl jsem se upozornit podle rčení ,“méně je někdy více“ přinejmenším na jeden z aspektů správních rozhodnutí, o němž bezpečně vím, že v něm ředitelé škol chybují. Nutno však poznamenat, že zcela zbytečně.    

V těchto naznačených souvislostech bych tedy chtěl poukázat a upozornit na velmi častou nedostatek, jehož se ředitelé škol ve svých rozhodnutích vydávaných ve správních řízeních dopouštějí, soudě podle žádosti o poradenství, které ke mně míří pravidelně obvykle o letních prázdninách v důsledku zrušení takového rozhodnutí odvolacím orgánem. Je třeba však podotknout, že to není „výsada“ našeho kraje, protože k obdobným přehmatům dochází, podle mých informací, průřezově ve všech koutech ČR. Tato vytýkaná chyba spočívá v tom, že ředitelé škol svá rozhodnutí o nepřijetí žadatele nedostatečně odůvodňují. Opakují se různá pochybení, nejčastěji ředitelé zřejmě vycházejí z automatické domněnky, respektive nedocení, že někomu zvenčí nemusí být známa kapacita školy, nuance různorodých kritérií, podle nichž se např. v MŠ uchazeči o přijetí řadí atd. apod., tak dobře jako jim samotným, a proto odůvodnění rozhodnutí „odbývají“. Píší je velmi stroze, nepopisují přiměřeně a konkrétně své úvahy a skutečnosti, jimiž se při rozhodování o přijetí nebo nepřijetí řídili, případně je pomíjejí zcela, dále nerekapitulují podklady a důkazy, z nichž při své správní úvaze vycházeli. Toto vše posléze při napadení rozhodnutí odvoláním uchazeče, respektive jeho zákonného zástupce, druhostupňový orgán, jímž je místně a věcně příslušný krajský úřad, pozorně přezkoumává a právě v důsledku nedostatečného, neúplného a tedy eo ipso nepřesvědčivého odůvodnění, které však tvoří nedílnou a neopominutelnou náležitost správního rozhodnutí a je tak nucen dané rozhodnutí zrušit a vrátit věc řediteli k dalšímu řízení.     

Toto popsané pochybení je ovšem zcela zbytečné, vede „jen“ k tomu, že se čas k právní moci rozhodnutí významně prodlužuje, čímž se protahuje citelně a je narušena právní nejistota dotčených účastníků i vlastního školského subjektu ohledně toho, zda uchazeč bude přijat, či nikoliv atd. Problém tedy tkví v tom, že obvykle ředitel rozhodne po pečlivé a odpovědné úvaze, tedy meritorně správně, ale své úvahy, situaci uvnitř subjektu, který řídí,  „pouze“ nedostatečně v písemném vyhotovení správního rozhodnutí popíše a tyto vážné nedostatky jakkoliv jsou „jen“ formálně procedurálního rázu vedou pak k popsaným nezamyšleným důsledkům.    

Poukazuji touto cestou tedy alespoň na tuto jedinou, ale zato velmi frekventovanou chybu, protože je při vynaložení elementární péče snadno eliminovatelná a zbývá tak více prostoru pro diskuse, tříbení názorů, zvyšování právního povědomí a analýzu otázek a problémů skutečně meritorního charakteru kupř. kolizi různých zájmů vznikajících v procesu přijímání respektive nepřijímání dětí, žáků a studentů ke vzdělávání a dalším aspektům správního řízení ve školství.

Opět se, a to jak v mateřských, tak základních školách nenápadně, ale vzhledem k zákonným termínům jistě, blíží doba správního řízení a rozhodování ředitelů o přijímání dětí a žáků k předškolnímu a základnímu vzdělávání. Střední školy ponecháváme v tuto chvíli stranou. Tento proces každoročně provázejí různorodé dotazy ředitelů a správních orgánů v jedné osobě v souvislosti s procesními problémy a dílčími aspekty správního řízení a bohužel také chyby ředitelů v pozici správních orgánů, které mají za následek, že některým odvoláním účastníků odvolací správní orgány, tedy příslušné krajské úřady, pohříchu vyhovují. Co do právních důvodů sice nepochybně kvalifikovaně a oprávněně, ale mnohdy zbytečně ruší rozhodnutí ředitelů škol vydaných v prvním stupni této procedury. Zbytečně proto, že těmto jakkoliv opodstatněným rozhodnutím druhostupňových orgánů lze předcházet větší pečlivostí, uvážlivostí, ale také permanentním zvyšováním právního povědomí ředitelů škol, čehož lze dosáhnout různými cestami „osvěty“ a vzdělávání ředitelů. Zaměřme se tedy na poslední jmenovaný moment a z celé plejády potencionálně problematických otázek správního řízení v souvislosti s přijímáním dětí a žáků si „posviťme“ na častý dotaz kladený mně v komunikaci s vedoucími pracovníky v poslední době, které lze zhuštěně shrnout pod sousloví „zápisová“ nebo také chcete-li „spádová turistika“.      

Nutno předeslat, že zejména v podmínkách menších obcí ( ale zdaleka nejen tam ), kde jsou vztahy mezi občany méně anonymní a více průhledné a pod vzájemnou „kontrolou“ dochází k tomu, že zákonní zástupci ve snaze přihlásit dítě do kýžené školy nebo se  z jejich pohledu, vyhnout méně atraktivnímu subjektu vzdělávání, formálně a ryze účelově dítě přihlásí k trvalému pobytu do příslušného spádového školského obvodu, aby své právo posílili, ba učinili nárok na přijetí dítěte do té které školy v zásadě obligatorním. A to činí namnoze i s krátkým časovým předstihem před zápisem, aniž by se byť jen „namáhali“ vytvořit zdání „historie“ pobytu dítěte na místě trvalého pobytu. Tento ryze formální postup v rámci zmíněné veřejné kontroly naráží na nelibost jiných účastníků vzdělávání, ale také přímo ředitelů škol, kteří často dobře ví, že dítě žije reálně jinde,  nicméně rodiče deklarují a jednoznačně formálně prokazují jeho trvalý pobyt ve vybraném školském spádovém obvodu. Otázka zní, zda je vůbec prostředky práva možné se tomuto postupu zákonných zástupců bránit nebo jej nějak eliminovat ?    

Připomeňme si stručně právní rámec. Ten říká, že přednostní právo na přijetí k povinné školní docházce mají toliko děti s trvalým pobytem ve spádovém obvodu školy, do níž se hlásí. Na jiné škole než spádové má tedy dítě nárok na přijetí až poté, co jsou přijatý děti „spádové“. Popsaná situace je tedy pro část škol vskutku nezanedbatelný problém, s nímž se potřebují popasovat a vymezit se vůči němu. Bohužel na rovinu řečeno jsou možnosti ředitele velmi limitované až minimální. Jednak trvalý pobyt je právem volby občana, těžko jej tedy lze zpochybňovat nebo torpédovat. Ředitel škol ani nedisponuje žádnými pravomocemi prověřovat, zda dítě na uvedené adrese vskutku bydlí nebo nikoliv, případně zjišťovat jak dlouho zde bydlí nebo jak často se zde zdržuje.      

Obávám se také, že úsilí ředitele zakomponovat respektive hledat zužující hledisko v rámci kritérií souvisejících s trvalým pobytem dítěte, jakkoliv by je ředitel veřejně deklaroval předem v rámci kritérií k přijetí, by mohlo by shledáno diskriminujícím a mohlo by tedy v přezkumném řízení „narazit“ obzvláště při známém formalisticky rigidním přístupu české justice. Nelze to tedy doporučit. Teoretické úvahy o prověřování skutečného místa pobytu dítěte jsou jen akademickou hříčkou, protože přirozeně narazí na fyzickou a časovou kapacitu ředitele a vstup do obydlí je, máme-li na zřeteli jeho ústavně zaručenou ochranu, která je prolomitelná jen ve výjimečných případech, rovněž zcela nerealistická cesta. Radím tedy ředitelům, smířit se s existující českou právní úpravou, protože nevidím průchodnou právní cestu, zdůrazňuji právní cestu, jak s tímto nešvarem bojovat. Nad rámec těchto úvah dodávám, že celý problém představuje spíše hlubší problém společenský, sociologický, na který je bohužel právo „krátké“, respektive jakkoliv chvályhodné a aktivní pokusy ředitelů hledat v podmínkách své školy východisko z tohoto negativního jevu, by se proti tomuto řediteli mohly otočit jako příslovečný bumerang se všemi důsledky, které si lze představit.

V poslední době ke mně bohužel míří hodně dotazů ředitelů základních škol, jakkoliv jsou v rámci Moravskoslezského kraje nerovnoměrné geografické provenience, kteří se na mě obracejí s problémem se stejným jmenovatelem. A tím je zevrubný a konkrétní popis a úsilí ředitele o nalezení právního nástroje, východiska, či řešení problému, který lze shrnout pod sousloví „vysoká absence žáků“ dosahujících v praxi nijak výjimečně vysokých desítek nebo častěji dokonce i stovek hodin za právě plynoucí školní rok. Pro tyto případy je dále typická snaha rodičů nebo obecně zákonných zástupců tento jev ve značném rozsahu „krýt“ a bagatelizovat. Jedním dechem současně ředitelé pohříchu poukazují na málo vstřícný až indolentní přístup orgánů OSPODu, které k tomuto závažnému společenskému sociálně patologickému jevu přistupují přinejmenším alibisticky a nepracují s ním a tím jej, byť nechtěně podporují. A dodávám, že se jedná často o případy dětí v náhradní rodinné péči, kde by měla být pozornost dotčených orgánů a osob dvojnásob obezřetná. Za daných okolností a za zdůraznění právní pozice ředitelů škol, kteří mohou mít v určitých trestním zákonem vymezených případech z trestněprávního hlediska oznamovací povinnost a dále a zejména  s přihlédnutím k intenzitě toho či onoho případu a se zohledněním judikatury především Nejvyššího soudu ČR je potřeba upozornit také na existenci ustanovení § 201 odst. 1 trestního zákona upravujícího trestný čin „ohrožování výchovy dítěte“, kdy může být ve svrchu naznačených případech dáno přinejmenším podezření ze spáchání uvedeného skutku zákonným zástupcem a je tedy na místě v probíraných souvislostech obrátit se na Policii ČR s oznámením o podezření ze páchání trestného činu anebo se dostavit na příslušnou služebnu Policie ČR, případně místně příslušné státní zastupitelství a sdělit své podezření úředníkovi do protokolu s tím, nechť jej tyto orgány v zákonné lhůtě prověří, což může představovat jednu z cest řešení tohoto jednání. Podotýkám na okraj, že tato podání nejsou zatížena žádným finančním poplatkem jako je tomu většinou v civilním nebo správním řízení. Jakkoliv jsou prostředky trestního práva obecně vnímány a definovány jako „ultima ratio“ a není rozhodně mým záměrem radit a doporučovat ředitelům škol, aby tyto věci řešili podle rčení “ jít s kanónem na špačky“, když jsou zde přiměřenější a jemnější nástroje práva ( včetně školského zákona a jiných předpisů ) k řešení těchto jevů, byly případy, s nimiž jsem obeznámen – z dotazů ředitelů s žádostí o radu nebo stanovisko – z praxe tak závažné – co do počtu zameškaných vyučovacích hodin, že už toto je samo o sobě alarmující a mé vést alespoň k zamyšlení, zda tento prostředek trestního práva potencionálně využít či nikoliv. Podstatným průvodním znakem těchto dotazů bylo, že ředitelé základních škol o této trestněprávní dimenzi popsaného problému nevěděli příliš nebo obvykle vůbec. Jsem v nastíněném kontextu dálek toho nabádat ředitele, ať nadužívají tento trestněprávní institut, jeho uplatnění je vždy odvislé od intenzity v každém jednotlivém případě, ale tímto skromným příspěvkem se snažím zmíněný řekněme deficit v jejich právním povědomí alespoň v hrubých rysech napravit, zmírnit, když v detailech a individuálních aspektech jednotlivých „kauz“ jsem ředitelům vždy rád k dispozici.

Častý a opakovaný dotaz z řad ředitelů škol zní takto, cituji : „Zaměstnanec si opakovaně „vybírá“ půlden dovolené, a to vše v průběhu 1 kalendářního měsíce. Je tento postup správný? Chování zaměstnankyně narušuje výrazně chod a provoz školy, zasahuje do plánování, prostě působí nežádoucím způsobem a komplikuje věci. Musím takovouto žádost o dovolenou schválit?“

Odpověď: Podle zákona ( viz. ustanovení § 217 a násl. zákoníku práce ) určuje čerpání dovolené až na nepatrné výjimky z a m ě s t n a v a t e l, s možnou ingerencí, pokud jde o její plánování, odborové organizace. Již z pojmu „dovolená na zotavenou“ vyplývá, že aby tento institut měl smysl a došel svého naplnění z hlediska regenerace psychických a fyzických sil zaměstnance, měl by být, v souladu s názory psychologů, čerpán minimálně ve čtrnáctidenních blocích; jinak ztrácí svůj význam. Navíc připomínám v podmínkách školství neopominutelný právní předpis, jímž je Pracovní řád pro pracovníky školství vydaný jako vyhláška č. 263/2007 Sb., na základě přímého zákonného zmocnění v § 306 odst. 1 a 5 zákoníku práce Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, který výslovně uvádí a zakotvuje, že pedagogičtí pracovníci přednostně čerpají svou dovolenou v průběhu letních prázdnin, což je logické i s ohledem na její rozsah a problematické čerpání právě během školního roku, kde může způsobovat jak škole, žákům, tak také ostatním kolegům četné potíže a nepříjemnosti. Doporučuji tedy zohlednit při rozhodování o těchto žádostech v prvé řadě nastíněné právní, ale i zmíněné psychologické hledisko.“

V poslední době se poměrně často vyskytují dotazy, který lze ve zhuštěné podobě vyjádřit takto : jaké jsou právní možnosti ředitele mateřské školy ( může však jít také o základní školu apod.) v případě, kdy žák podle názoru  zkušenosti pedagoga(ů) vykazuje známky zaostávání, zanedbávání, týrání respektive zejména, kdy existuje podezření z psychického postižení. Jsou to situace, kdy tedy je v jeho bytostném zájmu, ale také v zájmu jeho okolí,  společnosti, aby se takový(é) problém(y) odborně řešil(y)? Tuto situaci lze ještě dále členit podle toho zda rodič(e) jsou vstřícní a nápomocní nebo jakoukoliv intervenci odmítají a problémy popírají nebo bagatelizují, což není zřídkavý případ. Bohužel druhá skupina v praxi převládá, protože rodiče mnohdy tento stav pociťují jako určitou svého druhu „pohanu“ anebo prostě nekomunikují vůbec.      

Ve shora popisovaných souvislostech, kde ovšem skutkový substrát může být, co do výchozí situace značně širší a barvitější, je potřeba z právního hlediska poukázat a upozornit v prvé řadě vedoucí pracovníky ve školství na dikci ustanovení § 16a odst. 2 školského zákona, který uvádí, že : „vyžaduje-li to zájem dítěte nebo nezletilého žáka, doporučí škol nebo školské zařízení zákonnému zástupci, aby vyhledal pomoc školského poradenského zařízení. Škola spolupracuje před vydáním podpůrného opatření dítěti, žákovi nebo studentovi zejména zejména se školským poradenským zařízením, se zřizovatelem, lékařem a orgánem sociálně-právní ochrany dětí.“ A na tomto místě přecházíme ještě k bezprostředně související právní úpravě obsažené mj. v § 12 odst. 1 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb. ( o sociálně-právní ochraně dětí ), který přímo stanoví rodičům prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností  p o v i n n o s t  využít odbornou poradenskou pomoc ve školském poradenském zařízení. Tuto obdobnou povinnost může uložit rodičům dítěte nebo jiným osobám odpovědných za jeho výchovu dokonce i soud, a to na základě rozsudku podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. d) citovaného zákona v případě, že tak neučinili rodiče dobrovolně podle výše uvedeného postupu.      

V probíraných intencích poukazuji ještě pro jeho důležitost na ustanovení § 6 písm. a) až h) zákona č. 359/1999 Sb., ve znění všech doplňků a novel, které vymezuje pojem a situaci tzv. „ohroženého dítěte“, z níž plynou konsekvence a povinnosti pro školu a potažmo i rodiče dítěte.      

Aplikace a interpretace všech citovaných ustanovení zákonů a souvisejících právních předpisů by si jistě zasluhovaly podstatně obšírnější komentář a výklad, nicméně v praxi se často setkávám s tím, že ředitelům škol není znám ani předestřený základ právní úpravy a její vzájemné provázání, na jejíž rámec alespoň v této stručné podobě odkazuji. Současně vybízím a apeluji především na vedoucí pracovníky ve školství k detailnímu prostudování těchto nadhozených právních norem s cílem, řádně si je osvojit. Další případně i z toho plynoucí dotazy, konkretizaci i precizující diskusní příspěvky je možné vznést a rozebrat například v rámci probíhajících metodických poraden a ostatních vzdělávacích akcí pod záštitou a hlavičkou KVICu.

„V rámci monitoringu zajímavých a důležitých judikátů českých soudů – kromě jiného i v oblasti pracovního práva – využitelných anebo směrodatných zejména pro ředitele škol a školských zařízení upozorňuji na čerstvý rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 76/2022-242 vydaný dne 31. srpna 2022 a doručený účastníkům v nedávné době, v němž rozhodl jako soud odvolací ve věci žaloby proti neplatnosti výpovědi pedagožky na nejmenované škole v Moravskoslezském kraji. Jde o velmi obsáhlý rozsudek, kdy z důvodů úspornosti by nebylo praktické citovat z něj obsáhlé pasáže, významný je závěr, vodítko a právní stanovisko, k němuž odvolací senát dospěl, který by měli mít na zřeteli všichni ostatní zaměstnavatelé, na prvém místě ředitelé škol. V projednávaných skutkových souvislostech soud uvádí, že „v přezkoumávané věci byl důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, že se žalobkyně opakované nedostavila do zaměstnání, neprokázala ani žádnou překážku v práci, přičemž neodpracovala dohromady 15 dnů. Žalobkyně se bránila tím, že s předchozí ředitelkou byla domluvena na rodičovské dovolené do 4 let věku dítěte, když v rozhodném období, v němž se měla dostavit do zaměstnání, k čemuž byla vyzvána, tato doba ještě neuplynula. Soud uvádí, že je sice pravdou, že podle § 196 zákoníku práce lze rodičovskou dovolenou čerpat do 3 let věku dítěte, na stranu druhou spolu mohou zaměstnanec a zaměstnavatel uzavřít dohodu o tzv. neplaceném volnu i pro dobu po dosažení tří let věku dítěte, jako se tomu stalo i v projednávaném případě, přestože tak učinila předchozí ředitelka a nová situaci tzv. „zdědila“. Soud přitom v rozsudku dodává, že přitom není podstatné, zda účastníci nepřítomnost zaměstnankyně v práci v písemné dohodě správně kvalifikovali. Jinými slovy vyjádřeno, je-li dohoda o rodičovské dovolené uzavřena do 4 let věku dítěte, tak není v rozporu s projevenou vůlí stran, pokud nepřítomnost zaměstnankyně v práci do dosažení 3 let věku dítěte bude kvalifikována jako rodičovská dovolená podle § 196 ZP a zbývající doba do dosažení 4 let věku dítěte jako překážky v práci na straně zaměstnance bez nároku na náhradu mzdy (platu). Jestliže se tedy zaměstnanec na výzvu do práce nedostaví, nejedná se o porušení právní povinnosti vztahující se k jim vykonávané práci. Pro takovou dohodu není stanovena žádná zvláštní forma a lze ji proto v souladu s § 559 a § 1756 občanského zákoníku uzavřít v jakékoliv formě. Uzavřená dohoda tedy pak zaměstnance i zaměstnavatele zavazuje, a to bez ohledu na následné změny ve vedení (statutárním zástupci) zaměstnavatele a lze ji změnit popř. zrušit  jen se souhlasem všech stran, uzavírá senát Krajského soudu v Ostravě“. Připomínám znovu skutečnost, kterou jsem mnohokrát zdůrazňoval na akcích pořádaných pod záštitou KVICu,  a to –  že  na pracovněprávní vztahy je aplikovatelný vedle zákoníku práce jako primárního pramene práva v této sféře i občanský zákoník a aby ředitelé škol tento moment měli na zřeteli. Doporučuji tedy všem vedoucím pracovníkům, aby věnovali stanovisku vyjádřeném v citovaném rozsudku maximální pozornost, aby tyto situace adekvátně právně hodnotili, důsledně aplikovali a promítali v praxi. Více případně v rámci diskuse na probíhajících metodických poradnách.

Rodič dítěte sdělí, že si jej nemůže vyzvednout v řádné pracovní době Mateřské školy a že se asi o hodinu opozdí z nepředvídatelných důvodů. 

Zásadně nedoporučuji, aby dítě odváděl nebo dokonce odvážel pedagogický pracovník kamkoliv po zavírací hodině. Pokud nastane nastíněná situace, kterou mě poměrně často ředitelé MŠ předestírají ve svých dotazech, pak s dítětem zaměstnanec MŠ setrvá v budově školky do té doby, než přijde rodič. Pokud se to bude opakovat, pak radím rodiči naúčtovat přesčas pedagoga. Pokud doba přesčasu přesáhne například hodinu anebo se to bude častěji opakovat, MŠ oznamuje tuto skutečnost OSPODu a v krajním případě přivolá Policii. Popsaná situace, na níž se ředitelé v rámci konzultací často dotazují, skrývá řadu nástrah a rizik a lehkomyslně spoléhat na to, že se během krátké cesty v řádu jednotek kilometrů tzv.  „nic nemůže přihodit“ je velmi neodpovědné. Pokud by se dítěti na cestě například v důsledku dopravní nehody, cokoliv stalo, mohli by rodiče požadovat i po MŠ oprávněně v současných přísných právních poměrech statisícové až miliónové částky za škody na zdraví, v krajním případě i na životě dítěte. Doporučuji, seznámit s tímto stanoviskem všechny pedagogy a z opatrnosti i nepedagogické zaměstnance na interních poradách, protože ředitel nemusí být na pracovišti přítomen, dojde-li k této situaci, aby byli dostatečně poučeni a apelujte na rodiče, nechť striktně dodržují stanovenou otevírací dobu vaší MŠ, aby se těmto situacím preventivně předcházelo a nedocházelo k nim anebo jen v minimální míře.

Zákonné termíny správního řízení plynoucí ze školského zákona sice již uplynuly, ale objevují se nové dotazy, některé i kuriózní svědčící o tom, že život je schopen přinést i velmi netypické situace a problémy, a to i v úzké souvislosti právě se správním řízením, respektive s jeho další fází, kterou je odvolací proces. 

Zajímavý problém a z něj plynoucí dotaz, který se v uplynulých dnech vyskytl a má potenciál se v budoucnu  opakovat a na který ředitelé škol v postavení správního orgánu narážejí, proto jsem se rozhodl, upozornit na něj, zní takto: žadatel nebyl přijat k předškolnímu vzdělávání (nutno však poznamenat, že obdobný problém by se mohl vyskytnout i kdekoliv jinde v režimu správního řízení), zákonní zástupci podali ve vzájemné shodě, řádně a včas odvolání. Co je však důležité předeslat a zdůraznit, je okolnost, že odvolatelé v „zápalu“ odhodlání bránit svá práva, přípravu a doručení odvolání zrealizovali velmi rychle, během jednoho či dvou dnů od doručení negativního rozhodnutí, aniž zdaleka vyčerpali zákonnou odvolací lhůtu. Tedy takříkajíc v dobré víře tento krok „uspěchali“ a posléze si vybavili, že neuplatnili a neuvedli všechny relevantní a v úvahu přicházející argumenty, které by správní orgán v rámci autoremedury anebo i přímo odvolací orgán mohl zohlednit a které by jim případně mohly pomoci zvrátit nepříznivé prvostupňové rozhodnutí ve věci.

Explicitní otázka tedy zní, zda lze již jednou podané odvolání vzít zpět a „nahradit“ jej odvoláním novým, či dalším.

Odpověď nalezneme v § 81 odstavec 3 zákona č. 500/2004 Sb. (správní řád), který jednoznačně uvádí, že jestliže odvolatel vzal podané odvolání zpět,  n e m ů ž e  je podat znovu. Nezbývá tedy, než připomenout platnost známého rčení : „dvakrát měř, jednou řež“, které však platí šířeji i v jiných situacích správního řízení, zrcadlově i pro správní orgán vydávající správní rozhodnutí a ostatně i všech dalších odvětvích práva.