Frekventovaným tématem v dotazech ředitelů škol a školských zařízení a mých v diskusích s nimi bývá využívání mobilů dětmi, žáky a studenty ve školách a školských zařízeních a případné zákazy, či jiná opatření v této oblasti. Nechci připomínat a znovu opakovat právní podobu regulace této problematiky, ta je nepochybně vedoucím pracovníků známa, přinejmenším o ní opakovaně informuji na okraj nebo jako bodu přímo v rámci mých metodických poraden. Problém – jak tomu často bývá – je skryt v detailu a v aplikační praxi v jednotlivých konkrétních případech.
K tomu se teď zajímavým způsobem vyslovil ve svém stanovisku zástupce dětského ombudsmana Vít Alexander Schorm. Tento výstup se týkal sporu svěřence – chlapce z výchovného ústavu, který si stěžoval, že je mu vychovateli jeho mobilní přístroj zabavován. Se svým protestem však neuspěl. Je zřejmé, že se jedná o senzitivní záležitost a je potřeba k ní přistupovat s rozmyslem a citem. Zástupce dětského ombudsmana na podkladě zmíněného případu zpracoval návod nebo doporučení, jak v obdobných případech postupovat. K tomu ve svém materiálu uvádí : „I dítě, které žije ve výchovném ústavu musí mít možnost kontaktu se svou rodinou a přáteli. To je hlavní důvod, proč mu není možné v obecné rovině přístup k mobilnímu telefonu upírat. Vychovatel, který jej dítěti odebere tím zasahuje do jeho práv. To však neznamená, že mobil nelze zabavit nikdy“. V daném případě se totiž ukázalo, že vychovatelé jednali v opodstatněné obavě, že chlapec si na mobilu vypěstoval nezdravou závislost, vykazoval problémy se soustředěním a využívání mobilu nezdravě zasahovala do jeho spánkové hygieny. Zástupce dětského ombudsmana proto dospěl k závěru, že zásah do práv dítěte byl namístě a je tedy možné mobil odebrat, ohrožuje-li jeho výchovu, zdraví či bezpečnost. V projednávaném případě shledal pochybení na straně výchovného ústavu v tom, že svůj postup nedostatečně konkrétně neodůvodnil a nepořídil o tom písemný záznam a tím “ snížil pocit nespravedlnosti“, uzavírá zástupce dětského ombudsmana a vydal pouze doporučení, aby příslušné zařízení napříště posílil transparentnost svého kroku, byť jedna v nejlepším zájmu dítěte.
Je potřeba dodat, že celý problém obsahuje i aspekt ingerence zvnějšku, byť kompetentní osobou, tedy pedagogem, do vlastnických práv žáka. Ani ten by při posuzování a konkrétním jednání v praxi neměl být opomíjen, protože v dané otázce je prostě implicitně obsažen a odhlížet od něj by nebylo správné. To je však již jiná kapitola tohoto dnes tak rozšířeného fenoménu, jako je užívání mobilů ve školách a školských zařízeních, a to nutno poznamenat nejen v České republice, ale celoevropsky, kde v poslední době převládly spíše přísnější přístupy. O tom někdy příště.