Poradenství

V poslední době se bohužel vyskytuje stále více dotazů se očividnou narůstající tendencí, kdy se na mě ředitelé škol, převážně mateřských, ale zdaleka nejen těch, obracejí s dotazy, jejichž jádro lze shrnout tak, že se od začátku tohoto školního roku bohužel vcelku rapidně zhoršuje platební morálka zákonných zástupců dětí například u plateb školkovného, stravného, ale i plateb z jiných právních důvodů, kdy navíc zákonní zástupci přes četné výzvy a urgence na tyto nereagují, ostentativně své povinnosti neplní a ignorují je. Tento problém má více rozměrů a rovin například souvisejících s vymáháním finančních závazků apod., nicméně chtěl bych se po opakovaných zkušenostech zaměřit na jiný aspekt opakovaných dotazů v nastíněné souvislosti. 

    Tím je situace, kdy ředitel mateřské školy chce v popsaných případech již rozhodnout o ukončení docházky dítěte do mateřské školy v souladu s § 35 odst. 1 písm. d) za použití ustanovení § 123 školského zákona. Přestože to může být u některých, zdůrazňuji některých ředitelů mateřských škol zarážející tito neví, jak tento výchozí skutkový stav uchopit po stránce procesní, tedy ve správním řízení podle správního řádu, jinými slovy řečeno, neví jak má vlastně z procesního hlediska tzv. „začít“. To je důležitý moment, protože druhostupňový správní orgán přezkoumává v případě odvolání  bedlivě i procesní stránku věcí a nejsou nijak zřídkavé případy, kdy pro vady právě v této sféře rozhodnutí správního orgánu zcela správně a opodstatněně ruší. To je však situace, která z pohledu školy a jejího ředitele není žádoucí a už vůbec ne komfortní, a proto je potřeba upozornit, že v popsaných případech je nutno z pohledu dvou klíčových právních norem aplikovatelných na popsanou situaci obligatorně zrealizovat dva neopominutelné úkony, jejichž absenci anebo chybnou aplikaci nelze v žádném případě přejít ani tolerovat :

    1. Již citované ustanovení školského zákona, tedy § 35 odst. 1 ukládá správnímu orgánu, aby nejprve písemně upozornil alespoň jednoho zákonného zástupce dítěte na tuto eventualitu, tedy ukončení docházky jejich dítěte do MŠ  a poskytl mu přiměřenou lhůtu a možnost dluh uhradit. Toto ustanovení má zmírnit určitou tvrdost zákona, která by se mohla projevit, kdy rodič prostě zapomene anebo je zahlcen jinými existenčními nebo životními starostmi.

   2. Další procesní povinností, kterou musí ředitel školy na samém počátku v těchto případech splnit se sankcí zrušení jeho rozhodnutí přezkumným orgánem, je jeho  p o v i n n o s t  stanovená v ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. ( správní řád ) a to vyzvat účastníka řízení k seznámení se s podklady rozhodnutí ve správním spise, na jejichž podkladě bude ředitel školy v tom kterém případě rozhodovat. Toto právo účastníka řízení bylo do správního řádu vkomponováno pro jeho ochranu na konci dokazování, aby měl možnost se vyjádřit k  ú p l n ý m  podkladům, na jejichž základě jako důkazních prostředků bude správní orgán v dané věci rozhodovat. Správní orgán musí pochopitelně dbát na dodržování zásady procesní ekonomie tak, aby nedocházelo k neodůvodněným průtahům v řízení na straně jedné, na straně druhé však musí účastníkům poskytnout adekvátní časový prostor, aby se stihli k těmto obvykle listinným důkazům vyjádřit a zaujmout stanovisko. K tomuto aspektu musí tedy přihlížet při stanovování doby a času pro nahlédnutí do spisu, zohledňovat rychlost doručování České pošty, její zákonné úložní lhůty podle zvláštního předpisu, tedy tak, aby toto účastník mohl reálně v čase stihnout a nebyl krácen na svých procesních právech.

   Nabádám tedy ředitele škol, aby ve svém rozhodování dbali a nepodceňovali procesní stránku správních řízení všeobecně. Také, aby neustále sledovali případný legislativní vývoj v této oblasti a v neposlední řadě i judikaturní praxi specializovaných soudů. Je zřejmé, že v případě nutnosti řešit složitější „právní oříšky“ v této souvislosti jsem po metodické stránce ředitelům ochotně k dispozici anebo mohou přirozeně vyhledat právní pomoc i jinde. Jsem však toho názoru, že elementární kontury správního řízení, o nichž jsem se rozepsal v tomto příspěvku ( viz. výše ) by ředitelé ve svém právním povědomí mít měli a měli by je mít také dostatečně zažité a takříkajíc „pod kůží“, protože jen tak mohou dostát na ně kladeným a očekávaným požadavkům.

V souvislostí s blížící se ohlášenou stávkou zaměstnanců ve školství, aniž bych chtěl nebo mohl předvídat, zda se jí diplomatickou aktivitou a pokusy o sblížení stanovisek reprezentací obou stran nakonec podaří odvrátit, či nikoliv, přibývá z celého kraje dotazů ředitelů škol, převážně mateřských, kteří zase čelí přívalu otázek rodičů, zda z tohoto důvodu náleží zákonnému zástupci dítěte ošetřovné, zůstane-li v důsledku stávky s dítětem doma.

Odpověď je, po jejím prověření u kompetentních úředníků České správy sociálního zabezpečení, že n i k o l i v ; tento nárok z tohoto právního důvodu n e l z e  z příslušných právních předpisů dovodit.

V poslední době se několikráte objevil určitý druh dotazu z oblasti správního práva, respektive řízení, který záhy přiblížím, nicméně nemohu nepředznamenat, že z hlediska obsahu usvědčuje takto kladený dotaz některé ředitele v pozici správního orgánu z neznalosti základů tohoto odvětví, která je však poněkud zarážející. Z tohoto důvodu, pro osvětu, zvýšení právního povědomí i ostatních ředitelů a překlenutí případných bílých míst v jejich znalostech ve vymezené sféře práva jsem po zvážení přikročil k formulaci tohoto příspěvku.

   Výchozí situace vypadá vždy zhruba stručně řečeno takto : je rozhodováno ve správním řízení o žádosti nezletilce v zastoupení zákonného zástupce, kdy ředitel/ka nemá jasno o tom, zda jej za určitých okolností, které však pro účel tohoto článku nejsou podstatné, může nebo nemůže přijmout. Konzultuje v dobré víře konkrétní případ jednotlivce, o jehož právech je rozhodováno, se svým zřizovatelem a dokonce i krajským úřadem. V této souvislosti je však potřeba znovu připomenout a vyzvednout, že správní řízení je ze zákona  n e v e ř e j n é  a vyjma účastníků o něm nelze ( až na výjimky ) poskytovat jiným osobám a třetím subjektům informace ( zřizovatele nevyjímaje, protože ten na správním řízení nijak neparticipuje a nemůže do něj v jednotlivých případech ingerovat ). Účastník řízení by se mohl v případě úniku informací bránit proti zásahu do svých osobnostních práv, kdy od popisu podrobností na tomto místě pro složitost matérie upouštíme.

   Naproti tomu krajský(é) úřad(y) jsou sice nedílnou součástí správního procesu ve školství, jejich pozice je tedy pochopitelně nesrovnatelná s obcí v pozici zřizovatele, nicméně  p r á v ě  p r o t o  s nimi nelze předem projednávat konkrétní případ ( nehovořím o ex post generalizovaných a anonymizovaných případech v metodické osvětě ) anebo to nelze přinejmenším doporučit, neboť nelze vyloučit, že o takovém případu neúspěšného uchazeče bude jako orgán II. stupně rozhodovat o jeho odvolání  právě krajský úřad a za jistých okolností by se tak mohl stát  p o d j a t ý m, jestliže by do  k o n k r é t n í h o  případu vstupoval dříve, než se to stalo procesně legálním i legitimním a tato okolnost by posléze  vyšla najevo. Pak by se takový případ musel delegovat k rozhodnutí k jinému krajskému úřadu v rámci ČR se vším diskomfortem, který by tento úkon či krok provázel.

    Nutno také zmínit, připomenou, ba i zdůraznit, že správní řízení podléhá také přezkumné pravomoci justice, kde pokud by tato pochybení vyšla najevo a byla namítána, by mohla vést z procesních důvodů ke zrušení takovéhoto popisovaného správního rozhodnutí zatíženého citelnými vadami. 

   Závěrem bych rád podotkl, že ředitel/ka školy jako statutární orgán právního subjektu a správní orgán by měl být v oblasti pravidel a zásad správního řízení natolik zorientován – má také nejvíce skutkových informací o kapacitě, podmínkách přijímání do jeho školy atd. apod., aby se rozhodl, v individuálních případech osob, o nichž je rozhodováno, sám. Jestliže přesto potřebuje radu či konzultaci, což je při složitosti vznikajících situací v „terénní“ praxi a správního procesu leckdy pochopitelné, má se obracet na  n e z á v i s l é h o  odborníka, který má buď povinnost mlčenlivosti anebo povinnost dodržovat tajemství jako mají ze zákona například advokáti.