Poradenství

Připomeňme si pro osvěžení paměti, že zákoník práce upřednostňuje sjednávání pracovních poměrů na dobu neurčitou, což se projevuje tak, že platí sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou, nebyla-li sjednána jiná doba jeho trvání. Pro účely nadhozené otázky je důležité zdůraznit, že platí při absenci ujednání trvání pracovního poměru na dobu neurčitou pravidlo, že není-li trvání pracovního poměru určeno přesným datem, musí být vymezena jiným způsobem, kdy pracovní poměr na dobu určitou uplynutím sjednané doby skončí. Současně v zájmu ochrany zaměstnanců byly do zákoníku práce zakotveny překážky bránící zneužívání tohoto institutu, jimiž jsou zejména maximálně celkově přípustné trvání na sebe navazujících pracovních smluv a pracovních poměrů na dobu určitou a dále limitovaný počet obnovení těchto smluv a pracovních poměrů.

Z toho plyne, že doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu   u r č i t o u  m ů ž e   b ý t  dohodnuta nejen přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let nebo dobou trvá určitých prací, nýbrž i na základě jiných, konkrétním datem  n e o h r a n i č e n ý ch  objektivně zjistitelných skutečností, o jejichž skutečné délce účastníci při uzavírání pracovní smlouvy nemusí mít ani jistotu, které nepřipouštějí pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou skončí. Pracovní poměr na dobu určitou je však ve smyslu podmínky stanovené v § 39 odst. 2 zákoníku práce  v ž d y  nutné ohraničit dobou nejvýše tří let od jeho sjednání a rovněž i s ohledem na hodnotu právní jistoty zejména zaměstnance. Proto také nepostačí např. uvést “  po dobu nepřítomnosti konkrétní zaměstnankyně z důvodu čerpání mateřské dovolené, ale  s o u č a s n ě musí být uvedena maximální doba trvání takového pracovního poměru – tedy 3 roky ode dne sjednání ( popřípadě prodloužení ).

S blížícím se zákonným termínem správního řízení o přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání do mateřských škol se ke mně z různých koutů Moravskoslezského kraje sbíhají písemné i ústní dotazy, s nimiž jsem konfrontován v rámci běžných konzultací i osobně na okraj běžících metodických poraden a dalších akcí pod záštitou KVICu k problému, který se může snad nezaujatému vnějšímu pozorovateli jevit jako bizarní, nicméně má zcela reálný podklad v terénní praxi, jakož i právní kontury a ředitelky mateřských škol mnohdy tonou v nejistotě, jak jej uchopit a adekvátně právně vyřešit.      

Naznačenou otázku lze shrnout ve stručnosti asi takto : Je možné, přípustné a zákonné připojit k oficiální žádosti zákonného zástupce o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání také prohlášení v podobě přílohy tvořící však její nedílnou součást, jehož obsahem bude mj. deklarace zákonného zástupce, že dítě je „hygienicky samostatné“ ( a “ b e z  p l e n “ ) ?         

Po úvaze toto nelze ředitelkám mateřských škol doporučit. Jednak lze těžko ověřit pravdivost takového prohlášení, eventuelně a především posléze prokázat zákonnému zástupci úmyslné klamání správního orgánu ve správním řízení. Zejména ale je takovéto prohlášení  právně zcela nevymahatelné a bez představitelné sankce. Co však lze bezesporu postavit najisto, že z obdobného klamavého nebo nepravdivého prohlášení zákonného zástupce nelze vyvodit konsekvenci v podobě sankce, tzn. konkrétně jednostranný krok ředitele mateřské školy ve správním řízení o ukončení předškolního vzdělávání dítěte dle ustanovení § 35 odst. 1 školského zákona, protože v této normě zakotvené zákonné skutkové důvody podobný skutek, s nímž lze spojit tuto sankci, neuvádějí a naplnění skutkové podstaty dle § 35 odst. 1 písm. c) s ohledem na okolnost, že je vázáno na stanovisko lékaře nebo školského poradenského zařízení není v moci ředitele mateřské školy předjímat a ani ovlivnit.      

Lze tedy uzavřít konstatováním, že popsané prohlášení je právně imperfektní a nemohu tedy v důsledku dotčeným ředitelům mateřských škol jeho užívání v praxi v rámci správního řízení o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, které je časově přede dveřmi, v žádném případě doporučit, neboť nemohu ani nechci ve vedení mateřských škol v pozici správního orgánu vyvolat nerealistická a nelegitimní očekávání, která začasté s tímto uvedeným prohlášením spojují.

Doslova mílovými kroky se opět blíží zákonné jarní termíny správních řízení ohledně přijímání dětí, žáků  i studentů do mateřských a základních škol, na něž především míří následující stať, nevyjímaje z toho však ani školy střední. Nicméně přes rychle plynoucí čas na zde stále zbývá určitý časový prostor pro připomenutí si zásad a pravidel správního řízení, když obecně nároky, které jsou v této souvislosti kladeny a očekávány od ředitelů škol v pozici správních orgánů nejsou zdaleka nízké, a proto apeluji na ředitele, ať učiní očekáváním zadost a osvěží si paměť přečtením klíčových pasáží správního řádu nejlépe s komentářem. Ušetří si tím zbytečné starosti. Ne všichni také navštěvují mé metodické poradny věnované i této oblasti práva, kdy navíc i jejich kapacita je z povahy věci limitovaná. A aby ředitelé v této zátěžové zkoušce obstáli a „propluli“ rovněž tímto obdobím co možná nejlépe – z pohledu eliminace alespoň formálních a procesních nedostatků v jejich rozhodnutích zejména v tomto jakkoliv „minimalistickém“, ale nikterak zanedbatelném parametru, kdy s ohledem na letošní demografický výkyv, budou ředitelé škol patrně nuceni odmítat žádosti adeptů o přijetí k různým formám vzdělávání zřejmě více než v uplynulých letech, rozhodl jsem se upozornit podle rčení ,“méně je někdy více“ přinejmenším na jeden z aspektů správních rozhodnutí, o němž bezpečně vím, že v něm ředitelé škol chybují. Nutno však poznamenat, že zcela zbytečně.    

V těchto naznačených souvislostech bych tedy chtěl poukázat a upozornit na velmi častou nedostatek, jehož se ředitelé škol ve svých rozhodnutích vydávaných ve správních řízeních dopouštějí, soudě podle žádosti o poradenství, které ke mně míří pravidelně obvykle o letních prázdninách v důsledku zrušení takového rozhodnutí odvolacím orgánem. Je třeba však podotknout, že to není „výsada“ našeho kraje, protože k obdobným přehmatům dochází, podle mých informací, průřezově ve všech koutech ČR. Tato vytýkaná chyba spočívá v tom, že ředitelé škol svá rozhodnutí o nepřijetí žadatele nedostatečně odůvodňují. Opakují se různá pochybení, nejčastěji ředitelé zřejmě vycházejí z automatické domněnky, respektive nedocení, že někomu zvenčí nemusí být známa kapacita školy, nuance různorodých kritérií, podle nichž se např. v MŠ uchazeči o přijetí řadí atd. apod., tak dobře jako jim samotným, a proto odůvodnění rozhodnutí „odbývají“. Píší je velmi stroze, nepopisují přiměřeně a konkrétně své úvahy a skutečnosti, jimiž se při rozhodování o přijetí nebo nepřijetí řídili, případně je pomíjejí zcela, dále nerekapitulují podklady a důkazy, z nichž při své správní úvaze vycházeli. Toto vše posléze při napadení rozhodnutí odvoláním uchazeče, respektive jeho zákonného zástupce, druhostupňový orgán, jímž je místně a věcně příslušný krajský úřad, pozorně přezkoumává a právě v důsledku nedostatečného, neúplného a tedy eo ipso nepřesvědčivého odůvodnění, které však tvoří nedílnou a neopominutelnou náležitost správního rozhodnutí a je tak nucen dané rozhodnutí zrušit a vrátit věc řediteli k dalšímu řízení.     

Toto popsané pochybení je ovšem zcela zbytečné, vede „jen“ k tomu, že se čas k právní moci rozhodnutí významně prodlužuje, čímž se protahuje citelně a je narušena právní nejistota dotčených účastníků i vlastního školského subjektu ohledně toho, zda uchazeč bude přijat, či nikoliv atd. Problém tedy tkví v tom, že obvykle ředitel rozhodne po pečlivé a odpovědné úvaze, tedy meritorně správně, ale své úvahy, situaci uvnitř subjektu, který řídí,  „pouze“ nedostatečně v písemném vyhotovení správního rozhodnutí popíše a tyto vážné nedostatky jakkoliv jsou „jen“ formálně procedurálního rázu vedou pak k popsaným nezamyšleným důsledkům.    

Poukazuji touto cestou tedy alespoň na tuto jedinou, ale zato velmi frekventovanou chybu, protože je při vynaložení elementární péče snadno eliminovatelná a zbývá tak více prostoru pro diskuse, tříbení názorů, zvyšování právního povědomí a analýzu otázek a problémů skutečně meritorního charakteru kupř. kolizi různých zájmů vznikajících v procesu přijímání respektive nepřijímání dětí, žáků a studentů ke vzdělávání a dalším aspektům správního řízení ve školství.

Opět se, a to jak v mateřských, tak základních školách nenápadně, ale vzhledem k zákonným termínům jistě, blíží doba správního řízení a rozhodování ředitelů o přijímání dětí a žáků k předškolnímu a základnímu vzdělávání. Střední školy ponecháváme v tuto chvíli stranou. Tento proces každoročně provázejí různorodé dotazy ředitelů a správních orgánů v jedné osobě v souvislosti s procesními problémy a dílčími aspekty správního řízení a bohužel také chyby ředitelů v pozici správních orgánů, které mají za následek, že některým odvoláním účastníků odvolací správní orgány, tedy příslušné krajské úřady, pohříchu vyhovují. Co do právních důvodů sice nepochybně kvalifikovaně a oprávněně, ale mnohdy zbytečně ruší rozhodnutí ředitelů škol vydaných v prvním stupni této procedury. Zbytečně proto, že těmto jakkoliv opodstatněným rozhodnutím druhostupňových orgánů lze předcházet větší pečlivostí, uvážlivostí, ale také permanentním zvyšováním právního povědomí ředitelů škol, čehož lze dosáhnout různými cestami „osvěty“ a vzdělávání ředitelů. Zaměřme se tedy na poslední jmenovaný moment a z celé plejády potencionálně problematických otázek správního řízení v souvislosti s přijímáním dětí a žáků si „posviťme“ na častý dotaz kladený mně v komunikaci s vedoucími pracovníky v poslední době, které lze zhuštěně shrnout pod sousloví „zápisová“ nebo také chcete-li „spádová turistika“.      

Nutno předeslat, že zejména v podmínkách menších obcí ( ale zdaleka nejen tam ), kde jsou vztahy mezi občany méně anonymní a více průhledné a pod vzájemnou „kontrolou“ dochází k tomu, že zákonní zástupci ve snaze přihlásit dítě do kýžené školy nebo se  z jejich pohledu, vyhnout méně atraktivnímu subjektu vzdělávání, formálně a ryze účelově dítě přihlásí k trvalému pobytu do příslušného spádového školského obvodu, aby své právo posílili, ba učinili nárok na přijetí dítěte do té které školy v zásadě obligatorním. A to činí namnoze i s krátkým časovým předstihem před zápisem, aniž by se byť jen „namáhali“ vytvořit zdání „historie“ pobytu dítěte na místě trvalého pobytu. Tento ryze formální postup v rámci zmíněné veřejné kontroly naráží na nelibost jiných účastníků vzdělávání, ale také přímo ředitelů škol, kteří často dobře ví, že dítě žije reálně jinde,  nicméně rodiče deklarují a jednoznačně formálně prokazují jeho trvalý pobyt ve vybraném školském spádovém obvodu. Otázka zní, zda je vůbec prostředky práva možné se tomuto postupu zákonných zástupců bránit nebo jej nějak eliminovat ?    

Připomeňme si stručně právní rámec. Ten říká, že přednostní právo na přijetí k povinné školní docházce mají toliko děti s trvalým pobytem ve spádovém obvodu školy, do níž se hlásí. Na jiné škole než spádové má tedy dítě nárok na přijetí až poté, co jsou přijatý děti „spádové“. Popsaná situace je tedy pro část škol vskutku nezanedbatelný problém, s nímž se potřebují popasovat a vymezit se vůči němu. Bohužel na rovinu řečeno jsou možnosti ředitele velmi limitované až minimální. Jednak trvalý pobyt je právem volby občana, těžko jej tedy lze zpochybňovat nebo torpédovat. Ředitel škol ani nedisponuje žádnými pravomocemi prověřovat, zda dítě na uvedené adrese vskutku bydlí nebo nikoliv, případně zjišťovat jak dlouho zde bydlí nebo jak často se zde zdržuje.      

Obávám se také, že úsilí ředitele zakomponovat respektive hledat zužující hledisko v rámci kritérií souvisejících s trvalým pobytem dítěte, jakkoliv by je ředitel veřejně deklaroval předem v rámci kritérií k přijetí, by mohlo by shledáno diskriminujícím a mohlo by tedy v přezkumném řízení „narazit“ obzvláště při známém formalisticky rigidním přístupu české justice. Nelze to tedy doporučit. Teoretické úvahy o prověřování skutečného místa pobytu dítěte jsou jen akademickou hříčkou, protože přirozeně narazí na fyzickou a časovou kapacitu ředitele a vstup do obydlí je, máme-li na zřeteli jeho ústavně zaručenou ochranu, která je prolomitelná jen ve výjimečných případech, rovněž zcela nerealistická cesta. Radím tedy ředitelům, smířit se s existující českou právní úpravou, protože nevidím průchodnou právní cestu, zdůrazňuji právní cestu, jak s tímto nešvarem bojovat. Nad rámec těchto úvah dodávám, že celý problém představuje spíše hlubší problém společenský, sociologický, na který je bohužel právo „krátké“, respektive jakkoliv chvályhodné a aktivní pokusy ředitelů hledat v podmínkách své školy východisko z tohoto negativního jevu, by se proti tomuto řediteli mohly otočit jako příslovečný bumerang se všemi důsledky, které si lze představit.