Vzhledem k tomu, že v uplynulých dnech ze strany ředitelů – namnoze mateřských škol – množily dotazy ke specifické nové povinnosti obcí, o níž pojednávám dále, využívám tuto cestu k oslovení širší skupiny adresátů i potencionálních zájemců o danou otázku a zejména k tomu, abych připomenul, že od 1. ledna letošního roku je účinná ( mj. ) také novela zákona č. 247/2014 Sb. ( o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině ), která skutečně ukládá samosprávám novou a velmi specifickou povinnost. Je jen škoda, že mnozí tazatelé nevyužili možnost účastnit se některé z mých metodických poraden, kde byť na okraj v rámci informování o legislativní „smršti“ novel právních předpisů s přímými dopady do školství, hovořím rovněž o tomto tématu a nezapojili se do spontánní diskuse. Případně jim nabízím další termíny v letošním roce, které jsou k dispozici.

Nicméně k věci. Nezbývá, než zopakovat a potvrdit, že do české legislativy byla opravdu nedávno ukotvena zcela nová povinnost obcí, a to zajistit výchovnou péči o dítě od tří let věku. Přesněji řečeno toto právo dítěte, resp. v praxi jeho zákonného zástupce na straně jedné a povinnost obce na straně druhé se týká dětí narozených 1. září 2023 a později V podrobnostech odkazuji na zákon a metodiku Ministerstva práce a sociálních věcí, které detailně vymezují časové dispozice už pro letošní rok i pro období následující a souhrn veškerých procesních kroků, práv a povinností obou potencionálních stran.

Rodiče dítěte, které dosáhne tří let věku, jej přihlásí v rámci řádného termínu zápisu do spádové mateřské školy. Jestliže toto dítě  n e n í  ve správním řízení pravomocně přijato, mohou ve lhůtě do třiceti dnů požádat obec o zajištění péče. A obec musí aktivně jednat. Nutno nad rámec „suchého“ právního sdělení poznamenat, že slabinu českého systému je potřeba spatřovat v souvislosti se zjevně neúměrně vysokým počtem obcí a situací, že podle dostupných údajů téměř polovina obcí v ČR nemá vlastní mateřskou školu. Potom nezbývá , než aby se tato místa musela hledat v sousedních obcích, na které to vytváří pochopitelný tlak, a to zdaleka nejen finanční. Anebo může být alternativním řešením zřízení dětské skupiny, na níž nejsou kladeny tak náročné legislativní požadavky jako na „kamennou“ mateřskou školu. Navíc existuje i nevýhoda, že navštěvuje-li dítě mateřskou školu v jiné obci než má hlášen trvalý pobyt, může to vytvářet určité problémy například při řešení stížností rodičů apod.

Co je důležité a nemělo by být přehlédnuto při informování o základních konturách této legislativní novinky je také p o v i n n o s t   obce hradit rodičům, kteří si zajistí místo pro dítě jinde, náklady s tím související, a to až do částky 5090,- Kč měsíčně, kdy její výše ještě podléhá každoročnímu přezkumu a případné úpravě. V této souvislosti se ozývají ze strany reprezentantů samospráv hlasy, že v součtu se může jednat o „ne nevýznamné výdaje“ a zaznívají také obavy z toho, že zmíněná nová povinnost může v některých případech přinést i nepříjemné a nákladné soudní spory. To ovšem ukáže až čas. Zatím mně šlo pouze o to, abych v reakci na přibývající dotazy k této problematice, tento nový závazek, který na obce přenesl stát, potvrdil a ve zbytku a podrobnostech, které by si vyžádaly poměrně obsáhlý výklad, odkázal případné další zájemce přímo na text zákona a specializovanou metodiku zejména Ministerstva práce a sociálních věcí.

Krajský soud v Brně rozhodoval v právě uplynulém kvartále letošního roku o odvolání žalovaných ve věci žaloby o neplatnosti odvolání z funkce ředitele základní školy, kterou podal dotčený ředitel tak, že nyní již pravomocně potvrdil nezákonnost tohoto právního jednání a potvrdil v tomto rozsudek soudu I. stupně ( Okresního soudu v Blansku ), který rozhodl ve výrokové části stejně, přestože se posléze odvolací Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku ne se všemi partiemi přezkoumávaného rozsudku nalézacího soudu – paradoxně – zcela ztotožnil. Zmíněné odůvodnění rozsudku je nejen z právního hlediska velmi zajímavé, pečlivě a logicky vystavěné a nepochybně je – zvláště pro všechny jiné potencionální aktéry jinde – přínosné se s ním seznámit, znát použitou argumentaci a zejména – načerpat z něj poučení.

Díky velké vstřícnosti, transparentnosti a také operativnosti vedení Krajského soudu v Brně, za které patří upřímný dík, se mně promptně podařilo spisovou značku a textaci popisovaného rozsudku získat. Tato spisová značka, pod níž je věc vedena, je : 49 Co 59/2025-83. Rozsudek je aktuálně již zveřejněn po zadání všech podstatných údajů do příslušného formuláře  na portále www.justice.cz Není proto potřeba  skutkové kontury daného případu, argumentaci obou  stran a závěry soudu na tomto místě zdlouhavě reprodukovat. Kterýkoliv zájemce má již možnost seznámit se s celým textem obeznámit sám. Doporučuji tedy všem potencionálně zainteresovaným, aby si nyní již komfortním způsobem rozsudek našli a řídili se jeho konsekvencemi.

V nedávné době rozhodl Nejvyšší soud ČR ve sporu o ochranu osobnosti, že také řadový pedagog ( u vedoucích pracovníků ve školství jsou očekávání kladená na jejich příkladný osobnostní profil a vystupování ve veřejném, ale i soukromém životě ještě náročnější  ) může být při výkonu své profese osobou veřejného zájmu a musí strpět vyšší míru veřejné kontroly. Odmítl tak mimořádný opravný prostředek, jímž je dovolání k Nejvyššímu soudu – učitelky, která vedla u nižších článků soudů spor o ochranu osobnosti se společností Seznam Zprávy. Učitelka žádala smazání svého jména a podobizny z článku, který referoval o tom jak během výuky hovoří o situaci na Ukrajině. 

Nejvyšší soud musel vyřešit zajímavý právní střet, a to právo na ochranu osobnosti na straně jedné a svobodu projevu na straně druhé, kdy dospěl k závěru, že justice musí vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu. Dovozuji nicméně, že se to netýká jen předmětného tématu, ale širší škály skutkových situací. Soud zároveň konstatoval, že zveřejnění jména, podobizny i záznamu bylo v daném případě kryto tzv. „zpravodajskou licencí podle občanského zákoníku, kdy současně redakce neprezentovala materiál dehonestujícím způsobem.

Uvádím tento případ pro poučení vedoucích pracovníků, kteří by je měli přenést na své podřízené zaměstnance.

V nedávné době vydal, a to již v téže věci podruhé, Nejvyšší správní soud ČR v Brně rozsudek, jimž vyhověl tzv. kasační stížnosti rodiny, která zpochybnila ředitelskou důtku udělenou žákovi jedné z pražských základních škol. Ten ji dostal v říjnu 2022 za dvě různá kázeňská provinění. Podle vedení dotyčné školy žák porušil osobnostní práva jednoho z pedagogů tím, že si oblékl bez souhlasu triko s jeho podobiznou, jinak však volně dostupnou na webové prezentaci školy, jejímž žákem je. Pak se zabýval ještě i dalším pokleskem žáka, kdy se měl dostat do kolize se školním řádem tím způsobem, že při hodině fyziky naprogramoval na výukovém softwaru trajektorii jeho pohybu tak, že připomínala zakázaný symbol – hákový kříž.

Městský soud v Praze, který rozhodoval v této věci na podkladě žaloby zákonných zástupců tuto věc dvakrát po sobě odmítl,; obě rozhodnutí však nadřízený Nejvyšší správní soud zrušil. Městský soud bude tedy tutéž věc rozhodovat již potřetí. Nemáme zde prostor zabývat se obšírným odůvodněním rozsudku, nakonec případ však ještě není u konce a nepochybně bude zajímavé a poučné sledovat jej až do samotného závěru, ale je nutné dodat, že v prvním rozsudku Nejvyšší správní soud ČR v Brně zdůraznil, že žaloba nesměřovala primárně proti udělení důtky, ale proti postupu České školní inspekce a Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, kde rodina zastání nenašla a napodruhé Městský soud dovodil, že se nejednalo o nezákonný zásah. Uvidí se tedy, jaký bude další vývoj. Uvádím tento případ pro zajímavost a poučení jiných vedoucích pracovníků ve školství primárně v našem kraji.