Opět se, a to jak v mateřských, tak základních školách nenápadně, ale vzhledem k zákonným termínům jistě, blíží doba správního řízení a rozhodování ředitelů o přijímání dětí a žáků k předškolnímu a základnímu vzdělávání. Střední školy ponecháváme v tuto chvíli stranou. Tento proces každoročně provázejí různorodé dotazy ředitelů a správních orgánů v jedné osobě v souvislosti s procesními problémy a dílčími aspekty správního řízení a bohužel také chyby ředitelů v pozici správních orgánů, které mají za následek, že některým odvoláním účastníků odvolací správní orgány, tedy příslušné krajské úřady, pohříchu vyhovují. Co do právních důvodů sice nepochybně kvalifikovaně a oprávněně, ale mnohdy zbytečně ruší rozhodnutí ředitelů škol vydaných v prvním stupni této procedury. Zbytečně proto, že těmto jakkoliv opodstatněným rozhodnutím druhostupňových orgánů lze předcházet větší pečlivostí, uvážlivostí, ale také permanentním zvyšováním právního povědomí ředitelů škol, čehož lze dosáhnout různými cestami „osvěty“ a vzdělávání ředitelů. Zaměřme se tedy na poslední jmenovaný moment a z celé plejády potencionálně problematických otázek správního řízení v souvislosti s přijímáním dětí a žáků si „posviťme“ na častý dotaz kladený mně v komunikaci s vedoucími pracovníky v poslední době, které lze zhuštěně shrnout pod sousloví „zápisová“ nebo také chcete-li „spádová turistika“.
Nutno předeslat, že zejména v podmínkách menších obcí ( ale zdaleka nejen tam ), kde jsou vztahy mezi občany méně anonymní a více průhledné a pod vzájemnou „kontrolou“ dochází k tomu, že zákonní zástupci ve snaze přihlásit dítě do kýžené školy nebo se z jejich pohledu, vyhnout méně atraktivnímu subjektu vzdělávání, formálně a ryze účelově dítě přihlásí k trvalému pobytu do příslušného spádového školského obvodu, aby své právo posílili, ba učinili nárok na přijetí dítěte do té které školy v zásadě obligatorním. A to činí namnoze i s krátkým časovým předstihem před zápisem, aniž by se byť jen „namáhali“ vytvořit zdání „historie“ pobytu dítěte na místě trvalého pobytu. Tento ryze formální postup v rámci zmíněné veřejné kontroly naráží na nelibost jiných účastníků vzdělávání, ale také přímo ředitelů škol, kteří často dobře ví, že dítě žije reálně jinde, nicméně rodiče deklarují a jednoznačně formálně prokazují jeho trvalý pobyt ve vybraném školském spádovém obvodu. Otázka zní, zda je vůbec prostředky práva možné se tomuto postupu zákonných zástupců bránit nebo jej nějak eliminovat ?
Připomeňme si stručně právní rámec. Ten říká, že přednostní právo na přijetí k povinné školní docházce mají toliko děti s trvalým pobytem ve spádovém obvodu školy, do níž se hlásí. Na jiné škole než spádové má tedy dítě nárok na přijetí až poté, co jsou přijatý děti „spádové“. Popsaná situace je tedy pro část škol vskutku nezanedbatelný problém, s nímž se potřebují popasovat a vymezit se vůči němu. Bohužel na rovinu řečeno jsou možnosti ředitele velmi limitované až minimální. Jednak trvalý pobyt je právem volby občana, těžko jej tedy lze zpochybňovat nebo torpédovat. Ředitel škol ani nedisponuje žádnými pravomocemi prověřovat, zda dítě na uvedené adrese vskutku bydlí nebo nikoliv, případně zjišťovat jak dlouho zde bydlí nebo jak často se zde zdržuje.
Obávám se také, že úsilí ředitele zakomponovat respektive hledat zužující hledisko v rámci kritérií souvisejících s trvalým pobytem dítěte, jakkoliv by je ředitel veřejně deklaroval předem v rámci kritérií k přijetí, by mohlo by shledáno diskriminujícím a mohlo by tedy v přezkumném řízení „narazit“ obzvláště při známém formalisticky rigidním přístupu české justice. Nelze to tedy doporučit. Teoretické úvahy o prověřování skutečného místa pobytu dítěte jsou jen akademickou hříčkou, protože přirozeně narazí na fyzickou a časovou kapacitu ředitele a vstup do obydlí je, máme-li na zřeteli jeho ústavně zaručenou ochranu, která je prolomitelná jen ve výjimečných případech, rovněž zcela nerealistická cesta. Radím tedy ředitelům, smířit se s existující českou právní úpravou, protože nevidím průchodnou právní cestu, zdůrazňuji právní cestu, jak s tímto nešvarem bojovat. Nad rámec těchto úvah dodávám, že celý problém představuje spíše hlubší problém společenský, sociologický, na který je bohužel právo „krátké“, respektive jakkoliv chvályhodné a aktivní pokusy ředitelů hledat v podmínkách své školy východisko z tohoto negativního jevu, by se proti tomuto řediteli mohly otočit jako příslovečný bumerang se všemi důsledky, které si lze představit.
