V poslední době ke mně bohužel míří hodně dotazů ředitelů základních škol, jakkoliv jsou v rámci Moravskoslezského kraje nerovnoměrné geografické provenience, kteří se na mě obracejí s problémem se stejným jmenovatelem. A tím je zevrubný a konkrétní popis a úsilí ředitele o nalezení právního nástroje, východiska, či řešení problému, který lze shrnout pod sousloví „vysoká absence žáků“ dosahujících v praxi nijak výjimečně vysokých desítek nebo častěji dokonce i stovek hodin za právě plynoucí školní rok. Pro tyto případy je dále typická snaha rodičů nebo obecně zákonných zástupců tento jev ve značném rozsahu „krýt“ a bagatelizovat. Jedním dechem současně ředitelé pohříchu poukazují na málo vstřícný až indolentní přístup orgánů OSPODu, které k tomuto závažnému společenskému sociálně patologickému jevu přistupují přinejmenším alibisticky a nepracují s ním a tím jej, byť nechtěně podporují. A dodávám, že se jedná často o případy dětí v náhradní rodinné péči, kde by měla být pozornost dotčených orgánů a osob dvojnásob obezřetná. Za daných okolností a za zdůraznění právní pozice ředitelů škol, kteří mohou mít v určitých trestním zákonem vymezených případech z trestněprávního hlediska oznamovací povinnost a dále a zejména s přihlédnutím k intenzitě toho či onoho případu a se zohledněním judikatury především Nejvyššího soudu ČR je potřeba upozornit také na existenci ustanovení § 201 odst. 1 trestního zákona upravujícího trestný čin „ohrožování výchovy dítěte“, kdy může být ve svrchu naznačených případech dáno přinejmenším podezření ze spáchání uvedeného skutku zákonným zástupcem a je tedy na místě v probíraných souvislostech obrátit se na Policii ČR s oznámením o podezření ze páchání trestného činu anebo se dostavit na příslušnou služebnu Policie ČR, případně místně příslušné státní zastupitelství a sdělit své podezření úředníkovi do protokolu s tím, nechť jej tyto orgány v zákonné lhůtě prověří, což může představovat jednu z cest řešení tohoto jednání. Podotýkám na okraj, že tato podání nejsou zatížena žádným finančním poplatkem jako je tomu většinou v civilním nebo správním řízení. Jakkoliv jsou prostředky trestního práva obecně vnímány a definovány jako „ultima ratio“ a není rozhodně mým záměrem radit a doporučovat ředitelům škol, aby tyto věci řešili podle rčení “ jít s kanónem na špačky“, když jsou zde přiměřenější a jemnější nástroje práva ( včetně školského zákona a jiných předpisů ) k řešení těchto jevů, byly případy, s nimiž jsem obeznámen – z dotazů ředitelů s žádostí o radu nebo stanovisko – z praxe tak závažné – co do počtu zameškaných vyučovacích hodin, že už toto je samo o sobě alarmující a mé vést alespoň k zamyšlení, zda tento prostředek trestního práva potencionálně využít či nikoliv. Podstatným průvodním znakem těchto dotazů bylo, že ředitelé základních škol o této trestněprávní dimenzi popsaného problému nevěděli příliš nebo obvykle vůbec. Jsem v nastíněném kontextu dálek toho nabádat ředitele, ať nadužívají tento trestněprávní institut, jeho uplatnění je vždy odvislé od intenzity v každém jednotlivém případě, ale tímto skromným příspěvkem se snažím zmíněný řekněme deficit v jejich právním povědomí alespoň v hrubých rysech napravit, zmírnit, když v detailech a individuálních aspektech jednotlivých „kauz“ jsem ředitelům vždy rád k dispozici.