V poslední době se několikráte objevil určitý druh dotazu z oblasti správního práva, respektive řízení, který záhy přiblížím, nicméně nemohu nepředznamenat, že z hlediska obsahu usvědčuje takto kladený dotaz některé ředitele v pozici správního orgánu z neznalosti základů tohoto odvětví, která je však poněkud zarážející. Z tohoto důvodu, pro osvětu, zvýšení právního povědomí i ostatních ředitelů a překlenutí případných bílých míst v jejich znalostech ve vymezené sféře práva jsem po zvážení přikročil k formulaci tohoto příspěvku.
Výchozí situace vypadá vždy zhruba stručně řečeno takto : je rozhodováno ve správním řízení o žádosti nezletilce v zastoupení zákonného zástupce, kdy ředitel/ka nemá jasno o tom, zda jej za určitých okolností, které však pro účel tohoto článku nejsou podstatné, může nebo nemůže přijmout. Konzultuje v dobré víře konkrétní případ jednotlivce, o jehož právech je rozhodováno, se svým zřizovatelem a dokonce i krajským úřadem. V této souvislosti je však potřeba znovu připomenout a vyzvednout, že správní řízení je ze zákona n e v e ř e j n é a vyjma účastníků o něm nelze ( až na výjimky ) poskytovat jiným osobám a třetím subjektům informace ( zřizovatele nevyjímaje, protože ten na správním řízení nijak neparticipuje a nemůže do něj v jednotlivých případech ingerovat ). Účastník řízení by se mohl v případě úniku informací bránit proti zásahu do svých osobnostních práv, kdy od popisu podrobností na tomto místě pro složitost matérie upouštíme.
Naproti tomu krajský(é) úřad(y) jsou sice nedílnou součástí správního procesu ve školství, jejich pozice je tedy pochopitelně nesrovnatelná s obcí v pozici zřizovatele, nicméně p r á v ě p r o t o s nimi nelze předem projednávat konkrétní případ ( nehovořím o ex post generalizovaných a anonymizovaných případech v metodické osvětě ) anebo to nelze přinejmenším doporučit, neboť nelze vyloučit, že o takovém případu neúspěšného uchazeče bude jako orgán II. stupně rozhodovat o jeho odvolání právě krajský úřad a za jistých okolností by se tak mohl stát p o d j a t ý m, jestliže by do k o n k r é t n í h o případu vstupoval dříve, než se to stalo procesně legálním i legitimním a tato okolnost by posléze vyšla najevo. Pak by se takový případ musel delegovat k rozhodnutí k jinému krajskému úřadu v rámci ČR se vším diskomfortem, který by tento úkon či krok provázel.
Nutno také zmínit, připomenou, ba i zdůraznit, že správní řízení podléhá také přezkumné pravomoci justice, kde pokud by tato pochybení vyšla najevo a byla namítána, by mohla vést z procesních důvodů ke zrušení takovéhoto popisovaného správního rozhodnutí zatíženého citelnými vadami.
Závěrem bych rád podotkl, že ředitel/ka školy jako statutární orgán právního subjektu a správní orgán by měl být v oblasti pravidel a zásad správního řízení natolik zorientován – má také nejvíce skutkových informací o kapacitě, podmínkách přijímání do jeho školy atd. apod., aby se rozhodl, v individuálních případech osob, o nichž je rozhodováno, sám. Jestliže přesto potřebuje radu či konzultaci, což je při složitosti vznikajících situací v „terénní“ praxi a správního procesu leckdy pochopitelné, má se obracet na n e z á v i s l é h o odborníka, který má buď povinnost mlčenlivosti anebo povinnost dodržovat tajemství jako mají ze zákona například advokáti.
